Soupravička jela podél Vltavy, Sázavy, Výrovky i Labe

21.2.2011 Ledečko

Malebná souprava zvláštního, historického osobního vlaku, kterou v pátek 18. února pro uzavřenou společnost vypravila společnost KŽC Doprava, osvěžila jinak monotónní a v tuto dobu nezáživný provoz na některých lokálkách jihovýchodu středních Čech. Vlak byl tvořen osobním motorovým vozem M 262.1117 (831.117-7) a přívěsným restauračním vozem Bixovna (020.035-2). Ve velmi obdobném složení se po dobu dlouhých několika desítek let, až donedávna, proháněly osobáky po celém Československu a byla to úplně běžná, obyčejná věc. Byly asi natolik oblíbené, že velmi brzy vstoupily do posmrtného života…

V onen den byla také skutečnost, že se na trati objevil právě takovýto pěkný vláček, pro mnohé nadšence s citem pro železniční historii obzvlášť příjemná, protože jednak je z hlediska pořádání obdobných akcí naprostá mimosezóna a jednak den to byl opravdu zvlášť pošmourný. Zatažený, v lesích okolo Prahy plný válejících se chuchvalců mlhy, doprovázených občasným, uplakaným mrholením.

Vlak se rozjel z Lysé nad Labem na pražské hlavní nádraží, kde přistoupila více než šedesátičlenná klientela rekrutující se převážně z natěšených projížděčů a fotografů. Útulný interiér dobře vytopené soupravy od samého začátku ožil dobrou náladou, kterou průběžně podporoval výčepní provoz. Vlak zastavoval pouze z dopravních důvodů a kvůli zastávkám pro fotografování. Běžně tak projížděl i některé větší stanice, u kterých to normálně nebývá zvykem, například Vrané nad Vltavou, Jílové nebo Týnec. A tak první zastávkou za hlavním nádražím byla až Davle, kde se křižovalo s Regionovou ČD. V následujícím úseku následovala série vděčných fotozastávek, ale jízdní řád už s tím počítal a tak časově všechno klaplo bez problému. Šikovní fotografové zde pořídili určitě nezvykle náladové záběry, počasí bylo totiž zvlášť pochmurné.

Příjezd na čerčanské nádraží, které koridorizací značně utrpělo a ztratilo mnoho ze svého dřívějšího kouzla, i čekání na vykřižování s pravidelným osobním vlakem od Hvězdonic na šturcové koleji vpravo od nádražní budovy, byl v pozdně dopoledním čase tím pravým okamžikem pro dodržování pravidelného stravovacího a pitného režimu výpravy. A tak se mnozí soustředili především na restaurační provoz. Pak už se vyjelo na horní Pacifik do stanice Sázava Černé Budy, kde byl opět plánován určitý pobyt z dopravních důvodů. Zde si mnozí oddychli, že se v Bixovně točí normální, poctivé kvalitní pivo na rozdíl od okolních, dříve romantických, nyní však nehezkých vesnických europivových „takyhospod“. To jsou paradoxy dnešní doby, na které si bohužel jen neradi zvykáme.

Trasa vlaku pokračovala kam jinam, než do Ledečka, krásné to stanice uprostřed hlubokých Sázavských lesů, která nezakryje svojí krásu ani teď, v zimě. Celá dosavadní jízda byla doprovázena kluzkými kolejemi, ale to hlavní mělo teprve přijít, protože stoupání z Ledečka směrem na Uhlířské Janovice má přes 20 promile. Rozjezdy za pomalými jízdami nebyly do kopce určitě jednoduché, ale loďák opět dokázal, proč byl donedávna na Šumavě a v Jeseníkách v tamním provozu na sklonově náročných tratích nepostradatelnou řadou. Vyhoupl se do Mirošovic u Rataj nad Sázavou jakoby nic. Bečváry pak po dlouhé době zažily vlak, který místo na Kolín odbočil doleva, na Zásmuky. Tam proběhla obvyklá objížděcí procedura, již v organizačním režimu D3.

Po projetí zrezavělého úseku Zásmuky - Bošice souprava zvláštního vlaku sunutím neopomenula ani Kouřim. Zajímavostí ve stanici Bošice bylo to, že k přestavění na vedlejší kolej z důvodu křižování došlo pokaždé na jiném zhlaví. Nejprve na pečeckém, ve druhém případě na kouřimském, kde byla projeta opravdu velmi zřídkakdy pojížděná spojka mezi „kouřimskou“ a „zásmuckou“ staniční kolejí. Asi sedmiminutové zpoždění na odjezdu z Bošic stačilo na to, že původně plánované křižování až v Pečkách bylo přesunuto do Plaňan. Tam se poté coby rarita setkaly hned tři osobní vlaky najednou. To je nejen na samotné Plaňany, ale i na celou zdejší lokálku úctyhodný počet.

Následovalo poklidné dojetí do Peček, tentokrát už s nenapravitelným, hodinovým zpožděním a úprk po koridoru do Prahy - Libně. Tam spokojená a nabažená skupina cestujících opustila svůj vlak. Dlužno dodat, že jízda po koridorovém svršku rychlostí 90 km/hod způsobovala neobvykle euforické pocity, protože komfort historického vlaku výrazně připomínal běžný standard, který je zde k vidění. Užitá moderní konstrukce železničního svršku soustavy UIC 60 holt učinila své i s nostalgickou soupravou. Zajímavostí tohoto zvláštního vlaku bylo, že to byl vlastně nanečisto první Posázavský a zároveň Podlipanský motoráček v nové sezóně 2011.

Foto: 121